Liana Ava Rubio

Od arogantni_mrcha arogantni_mrcha Upraveno: 1x | Poslední úprava: 02.10.2023 19:12
03.09.2023 13:13

Liana Ava Rubio
Born 18th of December 1999

Narodila jsem se do rodiny Ramona a Maríi Rubio ze střední třídy. Táta pracující v mizerné práci co vystačí sotva na nájem. Tak si přivydělává jako tatér.
Máma jako obyčejná uklízečka s ještě horším platem než by si zasloužila.
No a pak já Liana Ava. Jediné dítě. Možná trochu zklamání, když nepřišel ten vyztužený syn. Ale láska od rodičů mi rozhodne nechyběla.
Od mala jsem se motala kolem toho co dělá táta. Ať už když si opravoval auto v garáži nebo když doma tetoval kamarády a rodinu.
To mě hodně bralo. Proto když se táta rozhodl, ze tetovat bude jeho hlavni náplň práce s pomocí rodiny a kamarádů jsme sehnali potřebné peníze na všechny možné kurzy, aby dostal ten jeden hloupý papír dělat to legálně.
I když potom papi držel ten jeden zasraný papír v ruce, stále to nebylo tak růžové a ani to nebylo nic, čím by uživil sebe a rodinu.
Samozřejmě jsme já i mami věděli, že peníze co táta nosí domu nejsou z legálního jobu. Ale jak říkala mami, lepší je nic nevědět, protože jinak tě to může stát krk.
Tak jsme se prostě neptali, dokud jednoho dne nepřišel papi s bodnou ránou v boku a rýhy na rameni. Tvrdil, že se připletl do potyčky dvou gangů, ale brzo mu došlo, že mu to nevěříme.
Nakonec tedy řekl jak to vše je, že dealuje a prodává pro jeden místní cartel. A začali obavy ze strany matky o štěstí a životy naší rodiny.

Image Title

Ono vyrůstat na oko ve šťastné rodině ve velkém městě je cool. Ale ta realita jak to vlastně ve skutečnosti chodí už tak cool není.
Sice jsem vyrůstala v Tijuaně, což je dost velké město, ale to že jsme bydleli na okraji v ghettu je věc druhá. Člověk se bojí tam večer vylézt ven, natož tam vychovávat dítě.
Ale když člověk vyrůstá na takovém místě, brzo se adaptuje. Zabij nebo buď zabit, to je takové motto ulice. Hluk střelby je na denním pořádku. Spíš se pak divíte, když je klid.
Nikdy nevíte, kdy Vám kulka proletí hlavou, kdy se dostanete nechtěně do války gangů, kdy uvidíte něco co nemáte. Stejně tak nevíte, jestli ten gangsta boy odvedle
není podrážděný, že nemá svou dávku fetu a vy jste ho nerozčílili jen tím, že jste se na něho podívali.

Jako každá holka v pubertě jsem i já měla své potřeby, prostě cigarety a nějaký ten chlast na posilnění před nějakou párty.
Peníze jsem si většinou sehnala třeba pěstováním weedu nebo třeba nějakou sazkou ve sparingu nebo v páce s nějakým ožralým týpkem někde v baru.
Není nic lehčího, než nechat týpka s nějakým tím promile si myslet, ze když vyhraje dostane moje číslo a někam zajdeme. Je pak tak hladoví po výhře,
že ani neví kdy prohrál. Samozřejmě tohle se tátovi nelíbilo, tak jsem mu o tom přestala říkat.
Ani mi to nevadilo, vždycky jsem byla spíš samotář. Nikdy jsem nevěřila na sílu přátelství a už vůbec nevěřím na "pravou" lásku.
Všechno to je jen bullshit z Hollywoodských filmů.

Když mi bylo něco málo po 20ti letech jeden rodinný známí mě zaměstnal ve své skromné ale útulné dílně. Jasné, zase takový znalec aut jsem nebyla, pro něho bylo hlavní, že má nějakého pomocníka,
protože vlastní děti neměl. A tak protože jsem sama krom abueli a rodičů nikoho neměla se pro mě stal Alejandro takový ten strýc co na mě dával pozor, když papi nemohl.
Odpoledne jsem trávila tedy s ním v dílně, sledovala jsem co a jak dělá, něco jsem se naučila, ale stále jsem se nemohla vyrovnat znalostmi kdejakému chlapovi.
Ovšem zapálením a láskou pro auta a motorky, jsem mohla kde koho strčit do kapsy.
Zdálo se, že si nakonec žiju ten svůj sen. Ale opak byl pravdou, papi byl doma méně a méně, mami pracovala tak tvrdě jak jen mohla, aby nás uživila, když se nemohla
spolehnout na finanční podporu od otce. Nakonec matka onemocněla a brzo nato zemřela. Možná i steskem po otci, únavou z práce a strachem o to, co bude se mnou.
Nejlepší kamarád z dětství odešel za lepším životem do Ameriky. A zase se mi všechno rozpadlo jako domeček z karet.
Dva roky jsem se snažila jak jen to šlo dostat se ze dna společnosti a vybudovat si nějaké jméno, ale nešlo to. Jednou holka z ghetta, vždycky holka z ghetta.

Image Title

A tak jsem si sbalila jeden malý batůžek s věcmi a vydala jsem se směr Americké hranice. Nebylo to zase tak daleko, Tijuana je přece jen dost blízko hranic.
V batohu oblečení na převlečení, tetovací strojek, jehly a barvy a obrovský pocit odhodlání splnit si svý sny.
Bylo to jasné buď a nebo. Buď chcípnu v ghettu a budu jen další z těch mnoha co tak skončili.
Nikdy nevíte, kdy se nadechnete naposledy. Nikdy nevíte, kdy hlavou někoho Vám blízkého proletí dobře mířená kulka, nebo ostrá čepel nože mu rozpáře břicho.
Proto není čas na řešení sraček, člověk musí žít okamžikem. Mít splnitelné sny.
Nebo se posunu dál a pokusím se přepsat ten svůj už takhle dost na piču osud.
Život v Los Santos mě čeká. Otevírá mi brány k lepšímu životu, když se té příležitosti chopím.

LOS SANTOS JSEM TADY!

Image Title

arogantni_mrcha arogantni_mrcha      489x      0